Česká republika je nemocná země. Země, která místo účinné léčby volí pomalou a bolavou smrt. I tak by se dal popsat současný stav, ve kterém se naše země nachází. Pokud chceme začít s léčbou, musíme znát příčiny nemoci a na ty se zaměřit. Těch je hned několik a k naší smůle se nachází na povrchu i uvnitř těla republiky. 

Vnitřní hrozby

Jedná o zákeřné viry, které se týkají každého z nás a setkáváme se s nimi snad na každém rohu. První virus se nazývá média a neziskové organizace. Ty vůči nám vedou nepřetržitou kampaň o tom, co si máme myslet, co je správné, co není a úspěšně se jim daří rozdělovat společnost na dva tábory, které se nemůžou vystát. Existuje jen opravdu málo zdrojů, kde jsou schopni sdílet objektivní informace a jedná se většinou o nezávislé malé autory, kteří jsou pány sami sobě. Ty veliké mají svého majitele a jak už to tak chodí ve velikém byznysu, je úzce napojen na politiku. Novinářům pak nezbývá než držet se přísloví koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Mnoho pisatelů navíc pochází z generace, která již byla vychována k poslušnosti a bez kritického myšlení. Rádi tak píšou o tom, co se hodí systému a úplně zapomínají, že každá mince má dvě strany. Pokud se k nim přidají neziskové organizace s miliardovými rozpočty, které paradoxně platíme z vlastních daní, vzniká zde nikdy nekončící prosystémová kampaň, která nemůže po letech vymývání mozků skončit jinak, než názorovým ovládnutím společnosti a vítězstvím stran, které média léta a urputně prosazují. Všechny jiné názory jsou označeny za špatné, dezinformace a nebezpečné. Těžko pak vinit obyčejné lidi s nezájmem o politiku, že nejsou schopni si utvořit objektivní názor a v záplavě polopravd i dezinformací a rozeznat fikci od reality. Dokud zde budou média přímo napojená na politické strany, nebudeme mít objektivní informace, na základě kterých se můžeme svobodně rozhodovat, co je pro nás nejlepší. Zarážejícím se stává jejich schopnost více a více zfanatizovat především mladší generace, které odmítají dialog a dokáží být agresivní vůči všem, kteří si dovolí nesouhlasit. Často se dostáváme do generačního sporu, který se promítá do rodin, kde syn nemluví s otcem, dcera s maminkou. Kolik bylo jen takových případů kvůli očkování, které se nakonec prokázalo být naprosto neefektivní a v mnohých případech nebezpečné. Samotní politici jsou dnes jen dobře placené a dosazené loutky, které dokáží využít vlivu médií k tomu, aby společnosti vštěpili, jaké názory jsou správné a jaké ne, kdo je náš přítel a nepřítel, co je pro nás dobré a co nám škodí. Stejně, jako média, mají i tito politici svého pána, kterému slouží, a který jim platí. Další motivační prvek může být kariérní růst, který může přerůst až na vysoký post v Bruselu. O blaho České republiky zde nikomu nejde a prosazují se pouze zájmy, které jsou prospěšné konkrétní osobě nebo majiteli. 

Vnější hrozby

Mezi vnější hrozby jsou organizace, do kterých patříme, a které nás přímo či nepřímo ovládají pomocí nařízení, nebo právě dosazených politiků. Úzké napojení na tyto organizace je především skrze finanční toky, které do nich platíme a které dostáváme. Jinými slovy platíme za členství a dostáváme zpět peníze z veliké části pouze na programy, které jsou podporovány a hodí se zájmům korporátů ovládajících organizace (např. podpora elektromobilů a solárních elektráren). To znamená, že už nejsme pány toho, co si zde vybudujeme sami za své, ale otroky toho, co nám dovolí si vybudovat za jejich / naše peníze. Vzniká tak prostor pro korupci při rozdělování dotací, na které často nedosáhnou ti, co potřebují finanční pomoc, ale daří se je získat kamarádům politiků u moci. Pokud podnik neumí hospodařit bez dotací a je závislý na jejich přidělování, nemá mít místo na trhu. Existuje řada podniků, kteří fungují bez dotací a dokáží konkurovat všem ostatním. Bohužel, i tyto podniky nejsou schopní se vyhnout naprosto nesmyslným příkazům a nařízením, které se k nim dostávají z organizací a existenčně je ohrožují (např. emisní povolenky, špatné rozhodnutí vlády vedoucí k drahým energiím, ohrožení válkou atd.). 

Nerad píši dlouhé blogy, protože se v nich pak může čtenář ztrácet, nebo neudrží pozornost. Proto zde tento blog zakončím, ačkoliv by se z něho mohla stát i kniha. Nicméně, v blogu jsou obsažená témata, kterým se budeme dále věnovat a myšlenku blogu asi pochopí každý, kdo jí pochopit chce. 

                                                                                                                                                               Michal Auředník